Obyvatelé Belgie mají ve svém soukromém životě svobodu jazyka. Země má 3 jazyky, kterými se obvykle mluví ve veřejných záležitostech: francouzština, němčina a nizozemština. I když Ústava tyto jazyky výslovně nejmenuje jako oficiální, uvádí, že Belgie má 4 jazykové oblasti: francouzsky mluvící, německy mluvící, holandsky mluvící a bilingvní hlavní město Brusel.

Vlámský region, Vlámské společenství a region hlavního města mluví holandsky jako úředním jazykem, což z něj činí nejrozšířenější jazyk v zemi. Následuje francouzština, kterou mluví Francouzské společenství, region Valonsko a Region hlavního města. Je mateřským jazykem 40 % populace. Němčina je nejméně používaným úředním jazykem; pouze 1 % populace jím mluví jako svým rodným jazykem. Používá jej především Německy mluvící komunita, která čítá 77 tisíc.

Regionální Jazyky Belgie

Kromě úředního jazyka má Belgie také řadu regionálních nebo neoficiálních jazyků. Některé z nich jsou velmi úzce spjaty s francouzštinou, i když je Francouzské společenství uznalo za odlišné jazyky. Jsou to Valon, Picard, Champenois a Lorrain. Valonština je tradiční jazyk jižních oblastí Belgie a původně jím mluvili Valoni, etnická komunita. Dnes tímto jazykem mluví starší generace; mladší generace se to nenaučila plynule. Picard a Champenois jsou oba mluveni v oblasti Valonia v zemi a Lorrain v Gaume, který se nachází na jihovýchodě.

Ostatní regionální jazyky jsou germánské povahy. Low Dietsch se například mluví na severovýchodě země ve vévodství Limburg. Tento jazyk je podobný němčině, kterou se mluví v německy mluvícím regionu. Lucemburština ve východní provincii Lucembursko , i když byla z velké části nahrazena belgickou francouzštinou. Stále se jím mluví v Lucemburském velkovévodství. Jidiš mluví aškenázští Židé, kteří mají v Antverpách asi 20 000 obyvatel. Tato komunita je jednou z mála zbylých na světě, která stále mluví jidiš jako svůj primární jazyk.

Cizí Jazyky Belgie

Belgie také během posledních několika desetiletí přijala přistěhovalce z různých zemí. Přinesli si s sebou své zvyky i jazyky, čímž přispěli ke změně krajiny v zemi. Mezi nejběžnější cizí jazyky patří berberština, arabština, španělština, italština, portugalština, turečtina, řečtina, polština a angličtina. Z nich se běžně mluví anglicky.

Jazyková Legislativa V Belgii

Tato země vede od roku 1830 neustálé debaty o tom, které jazyky by se měly oficiálně používat. Jazyková legislativa Belgie se v průběhu let měnila. Během 19. století byly soudy a vláda vedeny ve francouzštině, jazyce vyšší třídy. To byla nevýhoda pro komunity na severu, které nemluvily francouzsky. Vlámské hnutí začalo v pokusu udělat oficiální jazyk holandský; to bylo poněkud úspěšné ve Flandrech v roce 1873. V roce 1878 bylo prohlášeno, že veřejná oznámení v Bruselu musí být provedena v holandštině nebo v holandštině a francouzštině. Dvojjazyčné vzdělávání bylo zavedeno v roce 1883. Od roku 1921 do roku 1962 fungovala země na principu teritoriality, který určoval, že jazyk, kterým mluví vládní úředníci, bude vycházet z regionu. Belgičané, kteří neovládají jazyk regionu, nebudou schopni komunikovat s veřejnými činiteli. V roce 1962 byla tato legislativa dále upřesněna definováním jazyka, který se má používat v každé obci. Dále prohlásil, že pokud menšina hovořící jedním z úředních jazyků žije v obci jiného jazyka, bude moci požadovat veřejné služby ve svém vlastním jazyce. V roce 1970 byly tyto jazykové regiony ustanoveny v ústavě. Spory o jazyk pokračují i ​​dnes, protože svoboda jazyka se vztahuje pouze na soukromý domov